Další věrohodné zprávy o Hrabové pocházejí až z druhé poloviny 14. století, kdy byla ves jako drobné samostatné léno olomouckého biskupství v držení vazalů Vichka a Tomáše z Hrabové. Někdy od konce 14. století se Hrabová dostávala do stále těsnějšího spojení se sousedním Paskovem, který se stal centrem paskovského léna ovládaného Wolfenberky, které tvořil Paskov a několik okolních vesnic. První doklad o hrabovském panském hospodářském dvoře (statku) a mlýně pochází 12. září roku 1499, kdy olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo potvrdil Beneši Černohorskému vrchní právo na paskovské léno s Paskovem, Hrabovou, Hrabůvkou, Novou Bělou, Krmelínem a Žabní. V roce 1516 se díky hrabovskému konšelu Jiříkovi dozvídáme, že se v Hrabové nacházelo 25 selských gruntů platících poměrně vysokou daň sedm zlatých a čtyři groše
První polovina 16. století znamenala období rozmachu Hrabové. Byl vybudován nový dřevěný kostel zasvěcený sv. Kateřině Alexandrijské, při němž vznikla samostatná katolická farnost. Rovněž začaly být budovány místo polí výnosné rybníky, v nichž se chovali převážně kapři. V roce 1538 se Hrabová vyvázala z lenního poměru k olomouckému biskupství a stala se pevnou součástí paskovského panství, jež se stalo dědičným vlastnictvím rodu Pernštejnů. Následně se v době předbělohorské v držení Hrabové ještě vystřídali Jaroslav ml. ze Šelmberka, Čelové z Čechovic, Ondřej Dudič z Hořehovice, Syrakovští z Pěrkova, Kateřina Onšíková z Bělkovic či Cedlarové z Hofu.
V závěru 16. století působili v Hrabové kazatelé jednoty bratrské, kteří vyvolali nesmířlivou reakci u olomouckého biskupa Stanislava II. Pavlovského, jenž se zasadil o to, aby majitel paskovského panství Ctibor Syrakovský z Pěrkova dále netrpěl na hrabovských gruntech heretické kazatele. V roce 1615 zase nechala nekatolická držitelka paskovského panství Kateřina Onšíková z Bělkovic zavřít hrabovskému katolickému faráři Vojtěchovi kostel a bránila poddaným, aby mu odváděli povinné církevní desátky. Po definitivní porážce stavovského povstání na Moravě počátkem roku 1622 připadlo paskovské panství včetně Hrabové zbožnému katolíkovi Václavu Bruntálskému z Vrbna.
Těžké období třicetileté války dopadlo i na obyvatele Hrabové, kteří museli odvádět finance a proviant švédským vojákům. Jejich jízdní oddíl o síle 30 mužů dokonce v červnu roku 1648 zpustošil hrabovské fojtství a hospodářský dvůr. Při zjišťování stavu poddaných v rámci tzv. první lánové vizitace z poloviny padesátých let 17. století bylo v Hrabové zjištěno 24 selských gruntů a pět domů bez polností, při její revizi v rámci tzv. druhé lánové vizitace v srpnu roku 1676 pak 24 selských gruntů a šest domů bez polností. Urbář paskovského panství z roku 1699 nám poskytuje další zajímavé informace o životě Hrabovanů na přelomu 17. a 18. století. Ve vsi se nacházel fojt, svobodný sedlák a dalších 24 selských gruntů (sedláci), 11 domů bez polností (chalupníci) a společná obecní chalupa, jež právě sloužila jako kovárna. Vrchnostenský dvůr obhospodařoval 63 hektarů polností; rybníky byly čtyři roky napuštěny vodou a další dva roky sloužily jako pole. Pouze velké panské rybníky Bezďák, Šídlovec, Starý Krašický a Šajar byly obvykle napuštěny vodou pět let.
Po rodu Bruntálských z Vrbna drželi Hrabovou od roku 1690 Oppersdorfové, Filip Ignác von Hoch, Rebentischové, Pamesbergerové von Kettenburg, Mitrovští z Nemyšle a Saint Genois d'Anneaucourt. V polovině 18. století byli na základě údajů v tzv. tereziánském katastru zdejší sedláci povinni robotovat na panském tři dny v týdnu s potahem o dvou koních. Zahradníci a chalupníci robotovali pouze dva dny v týdnu bez potahu. V letech 1780–1781 došlo ke zřízení hrabovské lokálie (lokální kaplanství) a výstavbě nové fary sloužící zároveň jako budova školy, která byla roku 1833 zvýšena o jedno patro.
Revoluce z let 1848–1849 znamenala zrušení poddanství, konec paskovské vrchnostenské správy a nastolení nové hrabovské obecní samosprávy v čele s voleným starostou, obecním představenstvem (rada) a obecním výborem (zastupitelstvo). V druhé polovině 19. století se Hrabová stala z typické zemědělské venkovské obce vsí příměstskou, značná část obyvatel se nově věnovala těžkému průmyslu. Přelom 19. a 20. století se díky osobnostem starosty Ludvíka Staňka a nadučitele obecné školy Františka Bartoníka nesl ve znamení rozkvětu občanské společnosti. V obci vznikly nové školní budovy, veřejná knihovna, pošta, četnická stanice a řada nových spolků jako například sbor dobrovolných hasičů (1896), klub českých velocipedistů (1906) či Sokol (1908).Hrabová prošla také složitým správním vývojem, v letech 1850–1903 se jednalo o obec Velkou Hrabovou, v letech 1903–1925 o Hrabovou u Vítkovic, jež byla následně od 23. října 1925 přejmenována na Hrabovou.
Po vypuknutí 1. světové války se musela Hrabová přizpůsobit novým válečným poměrům. V letech 1914–1915 v Hrabové dokonce v budově tzv. nové školy (dnes ÚMOb Hrabová) fungoval pod patronací Červeného kříže a místního sboru dobrovolných hasičů lazaret pro zraněné rakousko-uherské vojáky. V bojích první světové války padlo 43 občanů Hrabové, o vznik nové Československé republiky se zasloužilo 29 hrabovských legionářů, z nichž 20 působilo v Rusku, sedm v Itálii a dva ve Francii.
Období první československé republiky přineslo nebývalý rozvoj demokracie, modernizaci obce, školství, kultury a růst životní úrovně obyvatel. V období let 1919–1941 se ve funkci starosty vystřídali Čeněk Žáček, Ludvík Duhan, Antonín Rokůsek, Josef Vojtovič a Karel Balušek, všichni z Československé sociálně demokratické strany dělnické. Období rozvoje obce skončilo 15. března roku 1939, kdy Hrabovou obsadili němečtí vojáci. V průběhu 2. světové války se veškerá veřejná činnost přenesla do Národního souručenství a Hrabová byla k 1. červenci 1941 připojena k Moravské Ostravě. Hrabované trpěli nedostatkem potravin a jiných základních životních potřeb, avšak i během čtyřicátých let 20. století došlo v souvislosti s výstavbou dělnické a úřednické kolonie Šídlovec ke značnému zvýšení počtu obyvatel Hrabové. Následkem 2. světové války byla perzekvována, pronásledována a vězněna řada obyvatel, nacistickým aparátem bylo umučeno 19 občanů, další padli v boji doma i v zahraničí.
Po osvobození Hrabové Rudou armádou dne 1. května roku 1945 se do popředí dostali zástupci Komunistické strany Československa, kteří zcela ovládli místní samosprávu v rámci místních aj. výborů až do roku 1960. Následně se v letech 1960–1971 stala Hrabová součástí městského obvodu Ostrava-Zábřeh, respektive po další změně správního členění Ostravy součástí městského obvodu Ostrava 3. Během komunistické nesvobody v letech 1948 až 1989 bylo ve vykonstruovaných procesech odsouzeno k vysokým trestům 12 hrabovských občanů a Jan Buchal byl dokonce v procesu s dr. Miladou Horákovou popraven. Po sametové revoluci Národní výbor města Ostravy v rámci decentralizace správy města dne 14. září 1990 rozhodl, že se Hrabová stane od 24. listopadu 1990 jedním z 22 ostravských městských obvodů. K plnému obnovení místní samosprávy došlo na ustavujícím zasedání Zastupitelstva městského obvodu Hrabová 8. prosince 1990. Starostou se stal Ing. Bohumil Rundt (SNK, ODS) a městský obvod začal psát novou éru svých dějin vyznačující se výstavbou průmyslové zóny, likvidací hald či budováním občanské vybavenosti a rodinných domů. V polistopadové éře dále zastávali post starosty Mgr. Rostislav Naď a Igor Trávníček (oba za ODS).
